Terezín

Terezín za války

Terezín se za druhé světové války změnil k nepoznání. Opevněné město, rozdělené kanály Staré a Nové Ohře na dva celky, obehnané hradbami ve tvaru hvězd, využili po obsazení Československa němečtí nacisté. V červnu 1940 byla jedna část – Malá pevnost – proměněna na policejní věznici. Na podzim následujícího roku se pak část druhá – samotný Terezín – změnila v ghetto pro Židy.

Největším koncentračním táborem na území českých zemí prošlo celkem na 140 000 mužů, žen i dětí. Přes 35 000 lidí zde zahynulo. V nejkrušnějších časech se mezi hradbami Velké pevnosti tísnilo asi 58 500 Židů – pro srovnání: před válkou měl Terezín asi 7 000 obyvatel. Ubytovací plocha na jednu osobu činila 1,6 m2. Byli zde vězněni nejen obyvatelé protektorátu, ale i Sověti, Němci, Rakušané, Holanďané, Dánové, Slováci, Maďaři a další. Život v ghettu navíc ztrpčovala neustálá hrozba transportu do vyhlazovacího tábora Osvětim – Birkenau. Z Terezína tam bylo celkem v třiašedesáti transportech vypraveno 87 000 osob, z nichž se osvobození dočkalo jen 3 800.

Řízení ghetta a táborový režim

Život v Terezínu – městě, jež podle nacistické propagandy „daroval Hitler Židům, aby zde poklidně přečkali válku“ – oficiálně řídila židovská rada starších, která však prakticky neměla moc. Jejím úkolem bylo podřídit se příkazům komandatury SS a prostřednictvím takzvaných denních rozkazů zařídit jejich plnění v táboře.

Život terezínských Židů byl plný zákazů a nařízení. Nesměli vlastnit cennosti, cigarety, zapalovače ani peníze, chodit po chodnících, či přijímat a odesílat korespondenci. Byla zakázána výuka mládeže, styk mužů a žen a zpočátku se trestaly i kulturní aktivity. Roku 1942 bylo šestnáct provinilců pověšeno, později se trestalo zařazením do transportu na Východ, do likvidačního tábora.

Na pořádek v Terezíně dohlížel speciální oddíl protektorátního četnictva, jehož muži se narozdíl od vojáků SS chovali k vězňům s jistou dávkou pochopení. Zabránit chaosu a zmatku v přelidněném městě se snažila i neozbrojená stráž ghetta.

Tvrdé životní podmínky

Vzhledem k extrémnímu počtu vězňů bylo ubytování v Terezíně velmi skrovné. První vězňové se stěhovali do bývalých kasáren, později však lidé museli vzít zavděk i ostatními domy, půdami, sklepy a dvory. V sálech kasáren se tísnily stovky lidí spolu s blechami, vešmi a štěnicemi. Absolutní nedostatek hygienického a zdravotnického zařízení vyvolával epidemie, jimž se oslabené obyvatelstvo jen těžko bránilo. Nejvíce umírali staří, rozčarovaní Židé z Německa, kteří si za pobyt zde dokonce zaplatili. Na základě Hitlerových slibů si Terezín představovali jako klidné místo, kde přečkají válku. V kufrech měli zabaleno na „dovolenou“ a na strašné podmínky panující v táboře nebyli vůbec připraveni, ani vybaveni.

V ghettu panoval hlad. Příděly potravin byly tím menší, čím neschopnější byl daný vězeň práce. Příliš mladí a příliš staří tak přicházeli až o třetinu své váhy. Ostatní byli nuceni podílet se na válečné výrobě a věnovat se zemědělství. Většina plodin však mizela v Říši, kde živila německé obyvatelstvo a armádu.

Kvůli vyčerpání, nedostatku pitné vody, hladu a přelidněnosti se Terezínem často šířily průjmy, kožní onemocnění a choroby jako tuberkulóza či břišní tyfus. V nejhorších časech byla nemocné až třetina obyvatel Terezína – v únoru roku 1943 to bylo 13 000 lidí. O nemocné se starali dobrovolníci z vlastních řad a postupně byly vybudovány i nemocnice, byť zdravotnického a dezinfekčního materiálu byl neustále nedostatek. Mnoho Židů nemocem podlehlo. Například v září 1942 v ghettu průměrně umíralo 127 lidí denně. Mrtví byli zpočátku pohřbíváni do země, pak bylo vystavěno krematorium. Popel z uren uložených v kolumbáriu byl v listopadu 1944 z velké části vysypán do Ohře. Nacisti se tak snažili zabránit, aby vyšla najevo pravda o terezínském ghettu.

Kulturní život v Terezíně

Ačkoli na začátku fungování ghetta v Terezíně nebylo kulturní vyžití vězňů tolerováno, v průběhu války se situace změnila. Tábor měl významnou propagandistickou roli a Hitler jej veřejnosti předváděl jako „město, jež daroval Židům“. V souvislosti s tím došlo na přelomu let 1943 a 1944 ke „zkrášlování“ tábora – ulice získaly jména navozující malebnou atmosféru, byla zřízena kavárna a několik obchodů, v centru vyrostl hudební pavilon a byl založen park s dětským útulkem. Tyto kulisy nacistům dobře posoužily jak při oficiální návštěvě mezinárodní delegace v červnu roku 1944, tak při natáčení propagandistického filmu. Poté však tragédie terezínských Židů pokračovala. Do vyhlazovacího tábora v Osvětimi byla vypravena další vlna transportů.

Po celou dobu války nalézali terezínští vězni útěchu v kultuře a umění. Sešla se zde řada významných osobností, například skladatelé Viktor Ullmann a Pavel Haas či dirigent Rafael Schächter. Byť se kvůli neustálým přijíždějícím a odjíždějícím transportům často měnilo herecké obsazení, terezínské divadlo představovalo nová a nová vystoupení. Mezi vězni se našli nadaní malíři, básníci a spisovatelé, jejichž obrazy a verše dodnes ukazují skutečný život ve válečném Terezíně. Řada těchto děl je vystavena v bývalé Magdeburské kasárně, jedné z částí expozice Památníku Terezín.

Víte že…

Víte, že jedno z nejlépe dochovaných barokních divadel na světě naleznete na zámku v Českém Krumlově?



Doporučujeme ubytování

Hotel Terezín
Cena od: 498 Kč os./noc
Hotel Apollón Litoměřice
Cena od: 700 Kč os./noc
Hotel Zlatý lev Žatec
Cena od: 970 Kč os./noc
Hotel Černý Orel
Cena od: 425 Kč os./noc

Vybíráme z fotogalerie